Vesmírné Já se v sanskrtu nazývá átmá. Na rozdíl od individuální duše je átmá univerzální. Je „světlem života“ ve všech tvorech.

Vztah mezi átmá, individuem, myslí a vědomím lze názorně vysvětlit na příkladu s lampou:

Světlo je átmá, žárovka je individuum a paprsky světla vycházející z lampy jsou mysl.

Do angličtiny lze přeložit slovo mysl termínem „spirit of the soul“ (duch duše). Z tohoto označení je jasné, že mysl vychází z átmá. Mysl má určité vlastnosti, např. může být čistá či nečistá, silná či slabá, zmatená, živoucí, tvořivá, lenivá atd. Átmá je však bez přívlastků, srovnatelné s bezmračným nebem, vodou bez vln, s bílým plátnem. Mraky na obloze, vlny na jezeře, film promítaný na plátno značí hnutí mysli. Naše vědomí se s nimi většinou ztotožňuje a vůbec nevnímá „pozadí“, tedy átmá.

V symbolickém vyobrazení tedy můžeme přirovnat vědomí ke stínítku na lampě. Množství světla, které lampa vydává, závisí na tom, kolik energie či světla je žárovka schopna přijmout, ale také na povaze stínítka. Podle toho, zda je průhledné či kalné, zaprášené a špinavé nebo naopak čisté a jasné, může ven proniknout méně nebo více světla.

Mysl a vědomí tedy nejsou ono Já, jsou pouze jeho vyzařováním, jsou tím, co se jím manifestuje a uskutečňuje. Světlo átmá je neměnné, zářící a čisté. Záleží tedy na kvalitě našeho vědomí, která je určována našimi myšlenkami, pocity, vlastnostmi a skutky, do jaké míry působí světlo átmá navenek. Negativní vlastnosti a nevědomost náš fenomén zatemňují; poznání, moudrost a láska – tedy dobré vlastnosti – ho projasňují. Čím je vědomí rozvinutější, čím je jasnější, čistší a propustnější, tím jasněji prozařuje světlo. Je-li vědomí úplně čisté a bez poskvrny, může světlo átmá zářit v celé své nádheře a kráse; pak hovoříme o osvícení nebo realizaci, uskutečnění. Světci, ryzí a čisté bytosti, které se staly božskými prostředníky, šíří světlo, tedy lásku, dobrotu, moudrost a čistotu. Naznačuje to např. svatozář na obrazech světců. Když je však átmá obaleno mnoha vrstvami karem a nevědomostí, boží světlo nemůže vyzařovat.

Átmá, naše vnitřní Já, je esencí vesmírného Já, jehož přirozeností je mahá ánanda, nejvyšší blaženost. Proto je ánanda, blaženost, nejniternějším rysem i každého individua, jakožto částečky vesmírného Já.

Tělo, smyslové orgány, intelekt a mysl jsou nástroji átmá. Paramhans svámí Mádhavánandadží v jednom bhadžanu říká:

Moji bratři, spatřil jsem překrásný vůz (tělo), tažený deseti koňmi (smysly). Opratěmi bylo buddhi (intelekt) řídící koně. Vozkou byla manas (mysl), která držela v rukou opratě. Uvnitř sedělo samo átmá, král, doprovázen svým věrným ministrem, vivékou (pravé rozlišování). V kočáru zaznívala hra různých nástrojů (smyslové vjemy, myšlenky). Vzejde-li světlo poznání v tomto kočáře, pak bude navždy osvícen.

Vivéka je nejjemnější podobou intelektu. Zvažuje každý pocit, myšlenku i zkušenost a rozhoduje podle pravdy – nikoli na základě sobeckých přání, jak většinou činí rozum.

Světlo je symbolem poznání, temnota značí nevědomost. Kde se objeví světlo, ihned mizí temnota. Stejné je to i s poznáním: když se v nás probudí, nevědomost se okamžitě rozplyne.

• Kdo jsme? Tělo? Uvěřit tomu je nevědomost.

• Ve skutečnosti jsme čiré vědomí!

Nejsme ani kůže, ani kosti, ani krev, svaly, nervy či žlázy. Říkáme: „Toto je moje krev, toto jsou mé končetiny, moje pocity, myšlenky, představy a zkušenosti.“ Ale kdo je tím, který takto o sobě mluví? Kdo je tím, jenž si stále – vědomě či nevědomě – opakuje: „já“ a „toto je mé“?

Vezměme si jako příklad cibuli. Držíme ji v ruce a bez přílišného rozmýšlení ji zkrátka označíme za „cibuli“. Když budeme odstraňovat jednu slupku za druhou, nenazveme jednotlivé části „cibulí“, nýbrž „cibulovými slupkami“. Kde však zůstala „cibule“? Je „cibule“ jen jméno pro soubor těchto slupek? Tak to asi není. Cibule, z níž vyroste celá rostlinka, jestliže ji zasadíme, je něco mnohem obsažnějšího, dokonaleji organizovaného než pouhý souhrn jednotlivých obalů!

Také átmá je mnohem více než jen pouhý soubor svých částí. Átmá v nás žije. Nikdo nemůže vidět, jak vstupuje do lůna matky nebo jak opouští tělo umírajícího. Přichází a odchází, měníc tělo tak, jako my střídáme oblečení. Já se nikdy nezrodilo, je nesmrtelné, věčné, božské a neměnné. Nemusí se vyvíjet, je dokonalé. Jen vědomí je třeba pročišťovat a rozvíjet, aby dokázalo rozpoznat svou pravou podstatu.

Átmá je sám život, čistá energie. Je jako semínko stromu, ve kterém je ukryt celý strom jako nejjemnější, nejzhuštěnější energetický vzor. Je to energie, z níž vše povstává a vzniká.

Átmá je esencí Boha. Není božské, je to Bůh sám; není svaté, je to Svatost sama. Átmá je jako světlo, jako neuhasitelný plamen. Toto světlo je v nás však obaleno a překryto našimi karmami, stejně jako je oheň zahalen kouřem nebo diamant pokryt prachem a špínou, takže je zcela k nepoznání.

Každý plamen, ať už plamen svíčky, louč nebo hořící hromada dříví, je ve své podstatě stejný – nemusí se rozvíjet, je a navždy zůstane ohněm. Rozdíl spočívá v kvantitě, ne v kvalitě – i v nejmenší jiskřičce je ukryt nezměrný potenciál energie. Sjednotí-li se mnoho plamenů, vytvoří mocnou sílu – slunce, a světlo, které z něj vychází, je nesmírně silné. Pak hovoříme o mahátmovi (= velké duši), světci či boží inkarnaci.

Ve védantské filozofii, základní filozofii jógy, se átmá popisuje jako sat čit ánanda (sat = absolutní bytí, skutečnost, čit = absolutní vědomí, ánanda = absolutní blaženost). Átmá neboli Já je tedy pravda, je vědomé a blažené. A toto Já je Já všech tvorů.

Mnozí se ptají, na co mají během meditace myslet a na co se soustředit. Zpočátku se soustředíme na dech, na tělo nebo na uvolnění svalů; později myslíme na úplněk, východ slunce apod. Ale pravá meditace je átmá činta, tzn. myslet na átmá. Nemyslete na tělo, kterému činí problémy meditační pozice; překonejte to. Vzdejte se všech představ i pozemských přání a myšlenek. Neusilujte o vize světla, východu slunce atd., nemyslete na vzestup kundalíni, na otevírání čaker či dosažení nadpřirozených schopností. To jsou všechno jen začátečnické stupínky. Nechytejte se těchto představ. Meditujte jen na átmá. Stále si toho buďte vědomi, vnímejte a prožívejte to.

Jako pomoc ke zklidnění mysli a posílení síly koncentrace používejte mantru. Tím se mysl pročistí a osvobodí od nánosu, takže se bude moci projevit átmá ve své kráse.

Jestliže jogín dosáhne určitého stupně realizace, pak přemýšlí pouze o jediném: „Kdo jsem já?“

Takto uvažuje během meditace, v každé situaci a v každém okamžiku. Toto je volání jeho Já, zpěv jeho srdce, jeho átmá.

Jogín nepřemýšlí: „Snažím se ti přiblížit, můj Bože.“, ale prosí: „Přijď ke mně blíž, můj Bože.“ Často se cítíme slabí a bezmocní. Myslíme si, že Bůh je daleko a je těžké ho dosáhnout. Ale Bůh je všemohoucí; jistě k nám najde cestu.

Mějte v meditaci vždy povznášející myšlenky plné důvěry, neboť myšlenky jsou velice mocné, mohou docílit všeho.

Když pokročíte v meditaci, rozvíjí se ve vás schopnost duchovního vnímání. Mysl a vědomí se stávají zrakem vašeho Já. Jako když při jízdě autem osvítí světla cestu před vámi, tak pronikne vaše mysl celým vesmírem (astrální putování). Mysl vám daruje všechny zkušenosti a přinese vám veškeré poznání.

Nejdříve však musíme rozpoznat své Já v každém tvoru, v každém atomu, ve všech planetách a souhvězdích. To znamená dostat se tak daleko, že se dokážeme ztotožnit se všemi. Neměli bychom to chápat tělesně. Nemáme se identifikovat s filozofií, náboženstvím, národností či barvou pleti ostatních, ale nalézt onu jednotu, která přesahuje všechno vnější.

Ve světě panuje dualismus – ale mudrc v různých tvarech rozpoznává jednotu. Vidí-li před sebou dva džbány, je si vědom toho, že materiál, z něhož jsou oba vytvořeny, je stejný, totiž hlína. Tak nevidí realizovaný, ten, který si je vědom Boha, vnější tvary, ale jejich vnitřní skutečnost, átmá, Já.

Nestačí však pochopit to pouze rozumem. Musíme to cítit a zažít hluboko uvnitř. Jestliže jsme zaslechli volání átmá, přestaneme toužit po siddhi ^[1] nebo zázracích. Už nepotřebujeme nikoho a nic k tomu, abychom byli šťastní. Už nehledáme někoho, kdo nám podá pomocnou ruku, ale nabízíme sami svou pomoc ostatním, neboť víme: „Já jsem átmá a toto Já žije také v ostatních. Nejsme dva, ale jedno. Žijeme sice v různých tělech, tělo je však pomíjející, skutečností je jednota, která nezaniká.“

Když překonáme dualismus ve svém smýšlení, pomůžeme sami sobě. Dokud existuje dvojnost, cítíme se ode všeho odděleni – to je však klam.

Pak poznáváme, že svět je výtvorem našeho rozumu. Rozum stvořil svět tak, jak ho před sebou vidíme. Zcela zřetelně zakoušíme, že vše stvořené se mění a zaniká jako vlny oceánu. Jednoho dne se vlny opět vnoří do oceánu a splynou s ním v jednotu. A tak i tento svět jednoho dne zmizí a my spatříme všude jen jediné: Boha, Nejvyššího, átmá.

Proto provádějte v meditaci stále átmá čintan. Vnímejte sami sebe jako silné, čisté, šťastné a nesmrtelné. Jste Já! V Já není ani strachu, ani smutku nebo viny.

Nemusíme však zavrhovat ani světský život. Ve světě přece žijeme. A svět nám skýtá překrásné zážitky. Neztěžujme si tedy život; užívejme si života a osvoboďme se od všech sebevýčitek. Snažme se však zůstat na správné cestě.

Prožívejte přítomnost, teď. Nehloubejte nad minulostí; včerejšek je pryč a už se nevrátí. Nesněte však ani o „lepší“ budoucnosti. Budoucnost nelze nikdy dostihnout. Neboť existuje vždy jen přítomnost. Zítra je zítra a pozítří je vždy jen pozítří – prožíváme stále jen teď. Jestliže to pochopíme, pak jsme překonali čas a žijeme ve svém středu jako pozorovatel a svědek všech změn. Já je neměnné; energie, která z něj vychází, hýbe vesmírem, všechno tvoří a zase rozpouští.

---